Jsem maminka tří dětí, a i díky této zkušenosti přistupuji k dětem i rodičům citlivě, s respektem a pochopením.

Mám za sebou odborné vzdělávání a řadu certifikací, mimo jiné v oblasti mentálního koučinku a práce s tělem. Neustále se dále vzdělávám a rozšiřuji své znalosti, abych mohla klientům nabídnout kvalitní a praktickou podporu při jejich osobním rozvoji a životních změnách.

Ve své práci se inspiruji poznatky z oblasti psychologie, osobního rozvoje, práce se stresem a fungování člověka v náročných životních situacích. Blízké jsou mi také přístupy autorů, jako jsou Gabor Maté, Bessel van der Kolk nebo Peter Levine.

Vždy ale vycházím především z konkrétního člověka, jeho potřeb, životní situace a toho, co je pro něj v danou chvíli skutečně užitečné.

Mým cílem není vás „opravit“, ale pomoci vám znovu najít vlastní sílu, klid a směr.

Koučování nenahrazuje psychologickou, psychoterapeutickou ani zdravotní péči.

Pokud se během spolupráce ukáže, že Vaše situace vyžaduje péči psychologa, psychoterapeuta, psychiatra nebo jiného zdravotnického odborníka, doporučím Vám obrátit se na odpovídajícího specialistu.

Lada

Často o sobě lidé říkají, že jsou nerozhodní.
Jako by to byl nějaký charakterový nedostatek, chyba osobnosti nebo slabost. Jenže ve skutečnosti je nerozhodnost mnohem hlubší psychologický proces.

Nerozhodnost většinou nevzniká proto, že by člověk neuměl přemýšlet. Právě naopak. Často vzniká u lidí, kteří přemýšlejí až příliš. Neustále analyzují, zvažují všechny možnosti, hledají tu nejlepší variantu a zároveň se bojí, že udělají chybu.

Pod tímto procesem ale často leží něco mnohem důležitějšího , ztráta důvěry v sebe sama.

Když si člověk nevěří, začne své vlastní rozhodování zpochybňovat. Každou myšlenku kontroluje, vrací se k ní, přehodnocuje ji a hledá potvrzení zvenčí. Místo aby se opřel o svůj vnitřní kompas, začne se opírat o názory druhých lidí, okolností nebo nekonečných úvah.

Mozek pak začne vytvářet smyčku.
Čím víc analyzuješ, tím méně si věříš.
A čím méně si věříš, tím víc analyzuješ.

Postupně se člověk může dostat do stavu, kdy má pocit, že každé rozhodnutí je riziko. Raději proto odkládá, čeká, přemýšlí… a tím paradoxně ztrácí ještě víc energie i jistoty.

Ve skutečnosti totiž většina rozhodnutí v životě není otázkou dokonalé logiky, ale vnitřního pocitu bezpečí. A ten vzniká právě ze sebedůvěry.

Když si člověk začne znovu věřit, nerozhodnost se postupně rozpouští. Ne proto, že by měl najednou všechny odpovědi, ale protože se přestane bát vlastních kroků.

Začne chápat jednu důležitou věc:
Rozhodnutí není test dokonalosti. Je to jen krok na cestě.

A každý krok, i ten nedokonalý, člověka posouvá dál.

V koučování se s tímto tématem setkávám velmi často. Nerozhodnost můžeme postupně rozplétat tím, že se podíváme na to, co Vám brání důvěřovat vlastním rozhodnutím a co potřebujete, abyste se dokázali o své kroky více opřít.

Pokud cítíte, že se v rozhodování často ztrácíte nebo že vás neustálé přemýšlení vyčerpává, dá se s tím pracovat.
Někdy stačí jen správně pochopit, odkud ten proces vzniká.

Lada Králová

Když muž nebo žena spustí v partnerovi staré rány, bolesti a traumata, vznikají hádky

Mnoho párů se hádá kvůli „maličkostem“. Jedna věta, tón hlasu, pozdní příchod domů, mlčení. Navenek drobnost. Uvnitř exploze. A oba si říkají: „Vždyť o nic nešlo.“ Jenže často nešlo o přítomnost. Šlo o minulost, která se znovu otevřela.

Naše předchozí zkušenosti mohou ovlivňovat, jak reagujeme v současných vztazích. Některé situace v nás mohou vyvolat silnou emoční reakci, i když samotná současná situace na první pohled tak závažná není.

Žena může jít do boje. Vyčítá, zvyšuje hlas, vytahuje i dvacet let staré události. Muž nechápe, proč se řeší minulost, když mluvili o dnešku. Jenže ona nereaguje jen na dnešek. Reaguje na všechny nedořešené situace, které v ní zůstaly uložené.

Muž naopak často reaguje stažením. Mlčí, uzavře se, odejde z místnosti. Ne proto, že by mu to bylo jedno. Ale protože jeho nervový systém vyhodnotil situaci jako nebezpečnou. A když se jeden zesílí a druhý stáhne, napětí roste. Dva lidé ve stresu pak mohou reagovat způsobem, který konflikt ještě více zesílí.

Pod hádkou většinou není zlost. Je tam strach. Strach z dalšího ublížení, odmítnutí nebo opuštění. Když je tělo zaplavené stresem, nepomáhá logika ani argumenty. Pomáhá zpomalení, klidný tón, vědomé nadechnutí, věta: „Nechci ti ublížit. Chci tě pochopit.“

Důležité je také uvědomění, že partner není původcem všech našich ran. Může je otevřít, ale nevytvořil je. Pokud si dokážeme všimnout, že se nám právě aktivovala stará bolest, přestáváme bojovat s přítomností a začínáme pracovat s minulostí.

Ve své praxi se věnuji také vztahovým tématům a opakujícím se komunikačním vzorcům. Pomáhám klientům podívat se na to, co se ve vztahu opakuje, jak spolu komunikují a jak mohou lépe pojmenovat své potřeby a hranice. Společně hledáme způsoby, jak rozpoznat situace, které konflikt spouštějí, jak zpomalit automatické reakce a jak komunikovat o emocích a potřebách bez zbytečného útoku. Vztah se může postupně měnit, pokud jsou oba ochotní podívat se na svou část společné dynamiky a hledat nové způsoby komunikace.

Pokud se v těchto vzorcích poznáváte a chcete se na svou vztahovou situaci podívat z jiné perspektivy, můžeme společně hledat konkrétní kroky, které mohou komunikaci a fungování ve vztahu posunout.

Lada Králová

Sex nemusí být jen fyzickým spojením dvou těl. Od pradávna byl v mnoha kulturách vnímán jako něco mnohem hlubšího – jako propojení emocí, blízkosti, důvěry, vědomí a vzájemného ovlivňování.

Staré taoistické směry, tantrické učení, šamanské tradice i některé mystické školy se na intimitu dívaly jako na významnou součást lidského života. Pracovaly také s představou energie, vědomého propojení a toho, že intimní setkání může v člověku zanechat hlubokou stopu.

Ať už na tyto koncepty nahlížíme duchovně, psychologicky nebo jednoduše jako na osobní zkušenost, jedno je podle mě důležité: intimita není jen o těle.

Když si někoho pustíš blízko k sobě, nepředáváš si jen dotek. Sdílíš s ním také svůj vnitřní svět.

Strachy.
Klid.
Nejistotu.
Touhu.
Radost.
Bolest.
Důvěru.

Někdo v tobě zanechá pocit bezpečí a jemnosti. A někdo v tobě může zanechat neklid, který nedokážeš dlouho vysvětlit.

Možná právě proto některé vztahy nejdou „jen tak vypnout“.

Některé zkušenosti v nás zůstávají jako silné vzpomínky a mohou ovlivňovat to, jak později vnímáme sami sebe, intimitu i další vztahy. Tělo si může spojovat určité situace, doteky nebo blízkost s emocemi, které jsme v daném okamžiku prožívali.

A někdy právě proto člověk cítí něco ještě dlouho poté, co druhý fyzicky odešel.

Dříve lidé věřili, že intimita otevírá člověka nejen fyzicky, ale také energeticky a duchovně. Některé tradice proto kladly velký důraz na vědomou volbu partnera a na to, s kým svou intimitu sdílíme.

Dnes žijeme v době, kdy se sex často odděluje od emocí a hlubšího vztahového kontextu.

Jenže člověk není jen tělo.

Můžeš přesvědčit svou mysl, že to „nic neznamenalo“, ale přesto můžeš po určité zkušenosti cítit prázdnotu, neklid, připoutanost nebo naopak zvláštní klid a blízkost.

Každý člověk prožívá intimitu jinak. Pro někoho je sex především fyzickou zkušeností, pro jiného je velmi úzce spojený s láskou, důvěrou a hlubokým emočním propojením.

A právě proto si myslím, že bychom neměli svou sexualitu ani démonizovat, ani zlehčovat.

Sex může být krásný, hluboký a velmi blízký. Může být součástí vztahu, ve kterém člověk zažívá důvěru, přijetí a bezpečí.

Stejně tak ale může intimní zkušenost otevřít emoce, na které jsme nebyli připraveni.

Proto je důležité vnímat nejen to, co se děje mezi dvěma těly, ale také to, co se odehrává uvnitř nás.

Jak se vedle toho člověka cítím?

Cítím bezpečí, nebo napětí?

Mohu být sám sebou?

Respektuje moje hranice?

Je mezi námi důvěra?

A hlavně – je to skutečně něco, co chci?

Intimita totiž není jen o tom, co dovolíme druhému člověku. Je také o tom, jestli dokážeme vnímat sami sebe.

Někdy po vztahu nestačí odejít jen fyzicky.

Člověk potřebuje čas, aby se od minulého vztahu odpoutal také vnitřně. Aby si dovolil prožít emoce, pojmenovat, co ho bolelo, pochopit své hranice a postupně uzavřít to, co už nechce nést dál.

Někdy potřebujeme odpustit.

Jindy si potřebujeme přiznat, že něco nebylo v pořádku.

A někdy se potřebujeme především znovu naučit důvěřovat sami sobě.

Protože některé doteky zmizí z kůže rychle.

Ale některé zkušenosti v nás zůstávají mnohem déle.

A právě proto stojí za to přistupovat k intimitě vědomě.

Ne ze strachu.

Ne z pocitu viny.

Ale s respektem k sobě, svému tělu, svým hranicím a tomu, koho si do svého života pustíme.

Lada Králová

Tohle je velmi častý vztahový scénář. Žena něco potřebuje vyřešit, zařídit, dotáhnout. Řekne to jednou, nic se nestane. Řekne to podruhé, znovu nic. Pak připomene. Pak znovu. Časem už to není klidná žádost, ale únava, frustrace a pocit, že všechno musí držet sama. Muž mezitím říká, že má hodně práce, že neví, co dřív, že musí živit rodinu, že na to zapomněl, že to nestihl, že teď opravdu nemá kapacitu. A žena má pocit, že její potřeby jsou pořád odsunuté na později.

Na začátku to žena často chápe. Říká si, že má práce hodně, že nechce tlačit, že to přece zvládne, že počká. Jenže čekání se začne hromadit v těle. Každé další připomenutí už není jen o tom konkrétním úkolu, ale o pocitu, že není slyšená, že není prioritou, že to zase zůstalo na ní. A tak buď začne všechno řešit sama, nebo drží napětí a snaží se být v klidu, aby nebyl konflikt.

Tím se ale velmi nenápadně dostává do role matky. Hlídá, připomíná, kontroluje, organizuje. Nese v hlavě celý chod věcí. Muž se mezitím dostává do role pasivního syna, který reaguje až tehdy, když je zatlačený ke zdi, nebo když už je zle. Čím víc žena připomíná, tím víc se muž podvědomě stahuje. Ne proto, že by byl neschopný nebo líný, ale proto, že v něm tlak spouští obranu. Přestává slyšet žádost a slyší kontrolu.

A práce je pro mnoho mužů ideální úkryt. Práce je legitimní důvod, práce se nedá napadnout, práce se nedá zpochybnit. Když muž řekne, že má hodně práce, že neví, co dřív, že musí vydělávat, žena má často pocit, že nemá právo chtít víc. Jenže velmi často se tahle věta stává univerzální odpovědí na všechno. Na prosbu, na otázku, na nepříjemné téma, na zodpovědnost, na potřebu rozhodnutí. „Mám hodně práce, nevím, co dřív,“ se stává štítem, za který se muž schová, aniž by se musel konfrontovat s tím, co doma dlouhodobě nefunguje.

Ve své praxi se teď velmi často setkávám s muži, kteří přicházejí s pocitem, že jsou doma neustále kritizovaní, shazovaní a ponižovaní, že ať udělají cokoliv, není to dost, a že se vedle své partnerky cítí spíš jako selhávající kluci než jako dospělí muži. Zároveň ke mně chodí ženy, které mluví o tom, že se cítí dlouhodobě nevyslyšené, samy na všechno, unavené z toho, že musí pořád připomínat, hlídat a myslet za oba. Obě strany jsou vyčerpané, každá jiným způsobem, a obě mají pocit, že ten druhý vůbec nevidí jejich realitu.

Muž si často ani neuvědomuje, že tím, jak odkládá věci doma, nepředává ženě informaci o vytíženosti, ale o tom, že její potřeby nemají stejnou váhu. A žena tohle neprožívá hlavou, ale tělem. Tělo si to ukládá jako napětí, jako hněv, jako bezmoc. A protože nechce být ta, která se hádá, drží to v sobě. Dlouho. Až jednou vybouchne.

V tu chvíli už nemluví klidně. Mluví z nahromaděné bolesti. Je ostrá, vyčítavá, zrychlená. A muž v tu chvíli nezažívá kontext ani proces, zažívá jen výsledek. Cítí se ponížený, shazovaný, neschopný. Říká, že je žena hysterická, že pořád vyčítá, že se s ní nedá mluvit. A oba mají pocit, že jsou nepochopení. Žena mluví z místa, kde už toho má plné tělo. Muž slyší útok na svou hodnotu. A tím se kruh uzavírá.

Jak z toho ven nezačíná tím, že žena bude trpělivější, ani tím, že muž bude mít méně práce. Začíná to u změny dynamiky. Opakování nefunguje. Čím víckrát něco říkáš, tím méně je to žádost a tím víc tlak. Místo toho je potřeba říct věc jednou, jasně, konkrétně, s časovým rámcem a s důsledkem. Ne jako výčitku, ale jako informaci. Potřebuju tohle do pátku, pokud to nebude, zařídím si to jinak. A pak to opravdu udělat.

Zároveň je potřeba přestat držet věci v sobě. Mlčení kvůli klidu není klid, je to odkládání konfliktu do těla. A tělo si to jednou vezme zpátky. Výbuch pak není hysterie, ale signál, že hranice byly dlouho překračované. A muž potřebuje slyšet, že práce není omluvenka pro pasivitu ve vztahu. Práce může být náročná, ale partnerství se neruší tím, že je někdo vytížený. Když se muž schovává za práci a univerzální větu „nemám čas“, uniká odpovědnosti doma. A tím nutí ženu převzít roli, kterou by vůbec mít neměla.

Tenhle text není o hledání viníka. Není o tom říct, že muži jsou špatní a ženy přehnané. Je o tom pochopit, že když se dva lidé dlouhodobě míjejí v potřebách, začne se mezi nimi tvořit dynamika, která bolí oba, jen každého jinak. Žena bolí v tichu, muž bolí v pocitu selhání. Pokud se v tom poznáváš, je důležité vědět, že tohle není charakterová vada, ale naučený vzorec. A každý vzorec se dá změnit, pokud se na něj podíváme včas a pravdivě. Při práci s klienty se s podobnou vztahovou dynamikou setkávám často. Velká změna může přijít ve chvíli, kdy žena nemusí křičet, aby byla slyšená, a muž nemusí utíkat do práce nebo mlčení, aby se vyhnul konfliktu. Tam, kde se vrací jasná komunikace, hranice a odpovědnost, se vztah přestává hroutit a může se znovu nadechnout. A pokud to doma nejde změnit jen silou vůle, není to selhání. Je to signál, že někdy vztah potřebuje prostor, ve kterém si oba mohou bez obviňování pojmenovat své potřeby, hranice a očekávání. Protože zdravý vztah není o tom, kdo vydrží víc. Je o tom, kdo má odvahu přestat hrát roli, která mu nikdy nepatřila.

Lada Králová