Jsem maminka tří dětí, a i díky této zkušenosti přistupuji k dětem i rodičům citlivě, s respektem a pochopením.

Mám za sebou odborné vzdělávání a pracuji na základě certifikací, mimo jiné v oblasti kraniosakrální terapie a mentálního koučinku. Neustále se dále vzdělávám a rozšiřuji své znalosti, abych mohla klientům nabídnout co nejkvalitnější podporu.

Má práce vychází z principů moderní psychologie a práce s traumatem, inspirované například přístupy Gabora Maté, Bessela van der Kolka nebo Petera Levina. Zároveň ale vždy vycházím z toho nejdůležitějšího – z jedinečnosti každého člověka.

Mým cílem není vás „opravit“, ale pomoci vám znovu najít vlastní sílu, klid a směr.

Nejsem zdravotnické zařízení a nenahrazuji lékařskou péči. Pokud situace vyžaduje odbornou pomoc, doporučuji další postup.

Lada

Často o sobě lidé říkají, že jsou nerozhodní.
Jako by to byl nějaký charakterový nedostatek, chyba osobnosti nebo slabost. Jenže ve skutečnosti je nerozhodnost mnohem hlubší psychologický proces.

Nerozhodnost většinou nevzniká proto, že by člověk neuměl přemýšlet. Právě naopak. Často vzniká u lidí, kteří přemýšlejí až příliš. Neustále analyzují, zvažují všechny možnosti, hledají tu nejlepší variantu a zároveň se bojí, že udělají chybu.

Pod tímto procesem ale často leží něco mnohem důležitějšího , ztráta důvěry v sebe sama.

Když si člověk nevěří, začne své vlastní rozhodování zpochybňovat. Každou myšlenku kontroluje, vrací se k ní, přehodnocuje ji a hledá potvrzení zvenčí. Místo aby se opřel o svůj vnitřní kompas, začne se opírat o názory druhých lidí, okolností nebo nekonečných úvah.

Mozek pak začne vytvářet smyčku.
Čím víc analyzuješ, tím méně si věříš.
A čím méně si věříš, tím víc analyzuješ.

Postupně se člověk může dostat do stavu, kdy má pocit, že každé rozhodnutí je riziko. Raději proto odkládá, čeká, přemýšlí… a tím paradoxně ztrácí ještě víc energie i jistoty.

Ve skutečnosti totiž většina rozhodnutí v životě není otázkou dokonalé logiky, ale vnitřního pocitu bezpečí. A ten vzniká právě ze sebedůvěry.

Když si člověk začne znovu věřit, nerozhodnost se postupně rozpouští. Ne proto, že by měl najednou všechny odpovědi, ale protože se přestane bát vlastních kroků.

Začne chápat jednu důležitou věc:
Rozhodnutí není test dokonalosti. Je to jen krok na cestě.

A každý krok, i ten nedokonalý, člověka posouvá dál.

Na terapiích s tímto tématem pracujeme velmi často. Nerozhodnost se totiž dá postupně rozpouštět, když člověk začne znovu budovat vztah sám k sobě a ke své vnitřní jistotě.

Pokud cítíte, že se v rozhodování často ztrácíte nebo že vás neustálé přemýšlení vyčerpává, dá se s tím pracovat.
Někdy stačí jen správně pochopit, odkud ten proces vzniká.

Lada Králová
terapeutka

Když muž nebo žena spustí v partnerovi staré rány, bolesti a traumata, vznikají hádky

Mnoho párů se hádá kvůli „maličkostem“. Jedna věta, tón hlasu, pozdní příchod domů, mlčení. Navenek drobnost. Uvnitř exploze. A oba si říkají: „Vždyť o nic nešlo.“ Jenže často nešlo o přítomnost. Šlo o minulost, která se znovu otevřela.

Nervový systém je velmi chytrý. Ukládá si bolest jako informaci. Když nám bylo kdysi ublíženo, odmítnuto, zesměšněno nebo jsme se cítili sami, tělo si zapamatuje pocit ohrožení. Ne jako příběh, ale jako napětí, sevření, zrychlený dech, tlak na hrudi. A když partner nevědomky použije podobný tón, gesto nebo reakci, systém spustí poplach.

Žena může jít do boje. Vyčítá, zvyšuje hlas, vytahuje i dvacet let staré události. Muž nechápe, proč se řeší minulost, když mluvili o dnešku. Jenže ona nereaguje jen na dnešek. Reaguje na všechny nedořešené situace, které v ní zůstaly uložené.

Muž naopak často reaguje stažením. Mlčí, uzavře se, odejde z místnosti. Ne proto, že by mu to bylo jedno. Ale protože jeho nervový systém vyhodnotil situaci jako nebezpečnou. A když se jeden zesílí a druhý stáhne, napětí roste. Dva přetížené nervové systémy proti sobě.

Pod hádkou většinou není zlost. Je tam strach. Strach z dalšího ublížení, odmítnutí nebo opuštění. Když je tělo zaplavené stresem, nepomáhá logika ani argumenty. Pomáhá zpomalení, klidný tón, vědomé nadechnutí, věta: „Nechci ti ublížit. Chci tě pochopit.“

Důležité je také uvědomění, že partner není původcem všech našich ran. Může je otevřít, ale nevytvořil je. Pokud si dokážeme všimnout, že se nám právě aktivovala stará bolest, přestáváme bojovat s přítomností a začínáme pracovat s minulostí.

Ve své praxi se věnuji i párovým terapiím a s těmito dynamikami se setkávám velmi často. Když je ochota na obou stranách, začíná se měnit styl komunikace. Učíme se rozpoznat spouštěče, regulovat nervový systém a mluvit o emocích bez útoku. Jakmile se tělo cítí bezpečněji, mění se tón, reakce i způsob naslouchání. Vztah se může uzdravovat, pokud chtějí oba. A právě tam začíná skutečné porozumění.

Pokud cítíte, že se v těchto vzorcích poznáváte a chcete s nimi pracovat bezpečně a odborně, je možné domluvit si konzultaci nebo párovou terapii. V případě zájmu mi můžete napsat do zpráv a domluvíme další postup.

Terapeut Lada Králová

Staré taoistické směry, tantrické učení, šamanské tradice i některé mystické školy mluvily o tom, že intimní spojení nevytváří jen vzpomínku v hlavě, ale i určitý otisk v člověku samotném. Nejen v mysli, ale i v nervovém systému, emocích, těle a podvědomí. Proto se kdysi sexualita nebrala tak lehce jako dnes. Nebyla vnímána jen jako potřeba těla, ale jako výměna energie, která může člověka posílit, nebo naopak oslabit.

Když si někoho pustíš blízko k sobě, nepředáváš si jen dotek. Předáváš si i svůj vnitřní svět. Strachy. Klid. Chaos. Bolest. Touhu. Někdo v tobě zanechá pocit bezpečí a jemnosti. A někdo v tobě zanechá neklid, který nedokážeš dlouho vysvětlit.

Možná právě proto některé vztahy nejdou „jen tak vypnout“. Tělo si pamatuje. Nervový systém si pamatuje. A někdy i duše nese otisk člověka ještě dlouho poté, co fyicky odešel.

Dříve lidé věřili, že intimita otevírá člověka nejen fyicky, ale i energeticky. A že všechno, co je mezi dvěma lidmi nevyslovené, nezpracované nebo temné, se může tímto spojením přenášet dál. Proto staré kultury často učily vědomému výběru partnera. Ne kvůli moralizování, ale kvůli ochraně vlastní energie, duše a vnitřního klidu.

Dnes žijeme v době, kdy se sex často odděluje od emocí a hloubky. Jenže tělo neumí lhát. Můžeš přesvědčit mysl, že to „nic neznamenalo“, ale tělo někdy nese důsledky ještě dlouho. Přes únavu. Prázdnotu. Chaos. Připoutanost. Nebo naopak přes zvláštní klid, když bylo spojení čisté a vědomé.

Nejde o strach ze sexuality.
Naopak.

Sex může být léčivý, hluboký a nádherný. Může člověka otevřít lásce, důvěře i uzdravení. Ale právě proto by se neměl brát lehkovážně. Protože každý člověk, kterého pustíš do svého těla, se nějakým způsobem dotkne i tvé duše.

A někdy po vztahu nestačí odejít jen fyicky.
Člověk musí odejít i vnitřně.
Odpustit. Uzavřít. Očistit své nitro od bolesti, manipulace, závislosti nebo energií, které ho stále drží v minulosti.

Protože některé doteky zmizí z kůže rychle.
Ale z duše odcházejí mnohem déle.

Terapeut- Lada Králová @

Tohle je velmi častý vztahový scénář. Žena něco potřebuje vyřešit, zařídit, dotáhnout. Řekne to jednou, nic se nestane. Řekne to podruhé, znovu nic. Pak připomene. Pak znovu. Časem už to není klidná žádost, ale únava, frustrace a pocit, že všechno musí držet sama. Muž mezitím říká, že má hodně práce, že neví, co dřív, že musí živit rodinu, že na to zapomněl, že to nestihl, že teď opravdu nemá kapacitu. A žena má pocit, že její potřeby jsou pořád odsunuté na později.

Na začátku to žena často chápe. Říká si, že má práce hodně, že nechce tlačit, že to přece zvládne, že počká. Jenže čekání se začne hromadit v těle. Každé další připomenutí už není jen o tom konkrétním úkolu, ale o pocitu, že není slyšená, že není prioritou, že to zase zůstalo na ní. A tak buď začne všechno řešit sama, nebo drží napětí a snaží se být v klidu, aby nebyl konflikt.

Tím se ale velmi nenápadně dostává do role matky. Hlídá, připomíná, kontroluje, organizuje. Nese v hlavě celý chod věcí. Muž se mezitím dostává do role pasivního syna, který reaguje až tehdy, když je zatlačený ke zdi, nebo když už je zle. Čím víc žena připomíná, tím víc se muž podvědomě stahuje. Ne proto, že by byl neschopný nebo líný, ale proto, že v něm tlak spouští obranu. Přestává slyšet žádost a slyší kontrolu.

A práce je pro mnoho mužů ideální úkryt. Práce je legitimní důvod, práce se nedá napadnout, práce se nedá zpochybnit. Když muž řekne, že má hodně práce, že neví, co dřív, že musí vydělávat, žena má často pocit, že nemá právo chtít víc. Jenže velmi často se tahle věta stává univerzální odpovědí na všechno. Na prosbu, na otázku, na nepříjemné téma, na zodpovědnost, na potřebu rozhodnutí. „Mám hodně práce, nevím, co dřív,“ se stává štítem, za který se muž schová, aniž by se musel konfrontovat s tím, co doma dlouhodobě nefunguje.

Ve své praxi se teď velmi často setkávám s muži, kteří přicházejí s pocitem, že jsou doma neustále kritizovaní, shazovaní a ponižovaní, že ať udělají cokoliv, není to dost, a že se vedle své partnerky cítí spíš jako selhávající kluci než jako dospělí muži. Zároveň ke mně chodí ženy, které mluví o tom, že se cítí dlouhodobě nevyslyšené, samy na všechno, unavené z toho, že musí pořád připomínat, hlídat a myslet za oba. Obě strany jsou vyčerpané, každá jiným způsobem, a obě mají pocit, že ten druhý vůbec nevidí jejich realitu.

Muž si často ani neuvědomuje, že tím, jak odkládá věci doma, nepředává ženě informaci o vytíženosti, ale o tom, že její potřeby nemají stejnou váhu. A žena tohle neprožívá hlavou, ale tělem. Tělo si to ukládá jako napětí, jako hněv, jako bezmoc. A protože nechce být ta, která se hádá, drží to v sobě. Dlouho. Až jednou vybouchne.

V tu chvíli už nemluví klidně. Mluví z nahromaděné bolesti. Je ostrá, vyčítavá, zrychlená. A muž v tu chvíli nezažívá kontext ani proces, zažívá jen výsledek. Cítí se ponížený, shazovaný, neschopný. Říká, že je žena hysterická, že pořád vyčítá, že se s ní nedá mluvit. A oba mají pocit, že jsou nepochopení. Žena mluví z místa, kde už toho má plné tělo. Muž slyší útok na svou hodnotu. A tím se kruh uzavírá.

Jak z toho ven nezačíná tím, že žena bude trpělivější, ani tím, že muž bude mít méně práce. Začíná to u změny dynamiky. Opakování nefunguje. Čím víckrát něco říkáš, tím méně je to žádost a tím víc tlak. Místo toho je potřeba říct věc jednou, jasně, konkrétně, s časovým rámcem a s důsledkem. Ne jako výčitku, ale jako informaci. Potřebuju tohle do pátku, pokud to nebude, zařídím si to jinak. A pak to opravdu udělat.

Zároveň je potřeba přestat držet věci v sobě. Mlčení kvůli klidu není klid, je to odkládání konfliktu do těla. A tělo si to jednou vezme zpátky. Výbuch pak není hysterie, ale signál, že hranice byly dlouho překračované. A muž potřebuje slyšet, že práce není omluvenka pro pasivitu ve vztahu. Práce může být náročná, ale partnerství se neruší tím, že je někdo vytížený. Když se muž schovává za práci a univerzální větu „nemám čas“, uniká odpovědnosti doma. A tím nutí ženu převzít roli, kterou by vůbec mít neměla.

Tenhle text není o hledání viníka. Není o tom říct, že muži jsou špatní a ženy přehnané. Je o tom pochopit, že když se dva lidé dlouhodobě míjejí v potřebách, začne se mezi nimi tvořit dynamika, která bolí oba, jen každého jinak. Žena bolí v tichu, muž bolí v pocitu selhání. Pokud se v tom poznáváš, je důležité vědět, že tohle není charakterová vada, ale naučený vzorec. A každý vzorec se dá změnit, pokud se na něj podíváme včas a pravdivě. Na terapiích často vidím, že největší úleva přichází ve chvíli, kdy žena pochopí, že nemusí křičet, aby byla slyšená, a muž pochopí, že nemusí utíkat do práce, aby si zachoval hodnotu. Tam, kde se vrací jasná komunikace, hranice a odpovědnost, se vztah přestává hroutit a může se znovu nadechnout. A pokud to doma nejde změnit jen silou vůle, není to selhání. Je to signál, že ten vztah potřebuje bezpečný prostor, kde se oba mohou slyšet bez obviňování. Protože zdravý vztah není o tom, kdo vydrží víc. Je o tom, kdo má odvahu přestat hrát roli, která mu nikdy nepatřila.

Terapeut Lada Králová